o vnitřní, na individuální zkušenosti založené přesvědčení, že některé osob–

nostní charakteristiky se u lidí vyskytují současně. Jde o laické nevědomé

usuzování o souvislostech určitých vlastností, osobnostních rysů. U člově–

ka, který je úspěšný, budeme očekávat, že je zároveň pracovitý, cílevědomý

atd. Zároveň považujeme některé osobnostní rysy za důležitější než jiné

(tzv. centrální vlastnosti). Asch vymezil dvě centrální vlastnosti ­ vřelost

a chlad, které mají vliv na to, jak určitou osobu vnímají druzí lidé. Později

psychologové identifikovali další centrální rysy: introverzi, energičnost,

ironičnost, nejistotu, zvědavost. Čím centrálnější vlastnost u člověka zamě–

níme, tím více změn v celkovém dojmu nastane.

Jinou teorií, vysvětlující vytváření dojmů o ostatních jedincích, je teorie

osobních konstruktů, kterou formuloval Kelly v roce 1955 (Hayesová, 1998).

Kelly se domnívá, že lidé si vytvářejí vlastní teorie o tom, jací jsou druzí lidé.

Tyto teorie mají podobu bipolárních konstruktů. (Např. Jana a Marta jsou hod–

né, ale Věra není. Josef a Franta jsou inteligentní, ale Mirek je hloupý.) 

Při vnímání ostatních se nevyhneme ani tzv. atribuční chybě. Základní

atribuční chybou je přičítat lidské chování vlastnostem či povaze té či oné

osoby a opomíjet situační informace. Když však přemýšlíme o vlastním

chování, máme tendenci usuzovat na situační příčiny (u druhých hledáme

příčinu spíše v jejich vlastnostech). Pokud Španěl přijde pozdě na schůzku,

příčinu budeme hledat v tom, že Španělé jsou nedochvilní. Pokud se ale

zpozdíme sami, budeme hledat příčinu ve vnějších okolnostech, jako např.

v dopravní zácpě či nepřesnosti našich hodinek.

Funguje rovněž tzv. tendence sebeochranných atribucí, která spočívá

v tom, že úspěch připisujeme sobě samému a neúspěch situačním faktorům.

Pokud student neuspěje u zkoušky, chybu bude hledat v přísnosti profeso–

ra, těžkosti zkoušky, špatné otázce apod. Složí–li zkoušku úspěšně, příčinu

bude s největší pravděpodobností spatřovat ve své inteligenci, dobré připra–

venosti apod.

Interpersonální vnímání je ovlivněno rovněž sociální skupinou, v níž se

člověk nachází. Naše vnímání podléhá tlaku skupiny (často nevědomě). Ze

skupinové dynamiky vyplývá, že pokud se skupina shodne na „obětním be–

ránkovi“, posílí to soudržnost (kohezi) a sílu skupiny. Tím, že přejímáme

názory a předsudky skupiny, cítíme si býti více ve skupině integrováni

a uspokojujeme si tím základní sociální potřeby uznání a příslušnosti.

Zajímavým jevem je tzv. percepční obrana, která funguje jako určitý

obranný mechanismus. Percepční obrana znamená to, že jedinec nevnímá

76